„Doktorko, doktorko!“ ozvalo se jednou večer uprostřed zimy, když už jsem usínala u knihy, naléhavé bušení na dveře. Jak mně se nechtělo vylézat. Bylo to zrovna v době, kdy jsem se životem trochu protloukala a bydlela všude možně. Když se přestěhujete přes celou republiku za láskou, a pak zjistíte, že to až taková láska není, stane se to raz dva. Tehdy jsem měla pronajatý malinký krcálek na jednom ranči. Pokojík sousedil s velkým skladem potravin, který jsem musela nejdřív celý vytopit, aby se nějaké teplo dostalo i ke mně. A vytopit sklad a krcálek znamenalo naštípat si odpoledne po práci ve sněhu hromadu dříví.
Byla jsem polomrtvá únavou a vylézt zpod peřiny se mi opravdu nechtělo. Jenomže přece nenechám člověka, který je evidentně v nouzi, stát za dveřmi. Obzvlášť, když bušení a volání neutichalo. A tak jsem šla otevřít. Ve dveřích stála kamarádka, která na ranči také pracovala. Přes rameno měla tašku a z ní vykukovala čivava. Zjevně unavená čivava.
„Začala rodit a nějak to nejde, potřebuju pomoct,“ sypala ze sebe vyděšeně.
Jasně, vzala jsem fenku do rukou a na první pohled viděla, že porod už začal. Bohužel první štěňátko se v porodních cestách zaseklo, koukala hlavička, ale tělíčko dál nemohlo.
„Císařský řez, musíme udělat císařský řez!“
Rozhlédla jsem se po skladu, společné kuchyňce a koupelně, a přemýšlela, kde operaci provést. Volba padla na kuchyňský stůl. Rychle jsme ho uklidily, vytáhla jsem chirurgické náčiní a v duchu si děkovala, že ho mám vždycky vysterilizované už do zásoby.
Píchla jsem fence anestezii a pustila se do operace. Všechno šlo jako na drátkách. Když jsem otevřela dělohu, štěňátka žila. Kromě toho zaseknutého tam byla ještě tři další. Jedno po druhém jsem vytáhla ven, kamarádka je osušila a zabalila do hadrů, které jsme ve skladu narychlo splašily. Jenže ti tři drobečkové potřebovali teplo. Mnohem větší teplo, než poskytoval obří prostor vytápěný jedněmi kamny na dřevo.
„Inkubátor, chtělo by to inkubátor,“ běželo mi hlavou, těkala jsem očima z předmětu na předmět a hledala, jak je zahřát.
„Trouba,“ vykřikla jsem na majitelku čivavy, která na mě jen nechápavě koukala.
„Co? Jaká trouba?“
„Nekoukej a zapni troubu. Připrav plech a zapni troubu. Dopečeme je.“
Trochu se vyděsila, ale poslechla a troubu zapnula. Navolily jsme nejnižší teplotu, nějakých 38–40 stupňů, pečení z obou stran. První tři psí miminka, zabalená do ručníku, jsme položily na plech a daly „péct“. Samozřejmě s otevřenými dvířky, aby měla dostatek vzduchu.
Vyhráno ale ještě nebylo. Zbývalo poslední štěňátko, to zaseknuté. Dost jsem se bála, že bude mrtvé, hlavička tam držela pevně a byl velký problém ji uvolnit a pejska vytáhnout. Ale nakonec se to podařilo a ono žilo! Všechno šlo dostatečně rychle, a tak vydržela i pupeční šňůra. Štěňátko celou dobu dostávalo živiny a svůj boj o život zvládlo. Přidaly jsme ho k sourozencům do trouby a začaly se věnovat mamince.
Zašila jsem řez, dala jí antibiotika a pomalu jsme ji vzbudily. Než se úplně probrala, pečlivě jsme ji umyly od dezinfekce a položily na ni štěňátka. Ta se okamžitě přisála k nalitým cecíkům a začala pít. Maminka jako by v tu chvíli úplně zapomněla na těžkou operaci, kterou si před pár minutami prošla, a začala se o ně hned vzorně starat. A já na chvíli zcela zapomněla na únavu a usmívala se od ucha k uchu. Šťastný konec!
A miminka? Všechna vyrostla v nádherné zdravé čivavy. A já se mohu chlubit, že jsem si upekla čtyři štěňátka.
